Park

Po příjezdu do hlavního města neměla ještě dlouho co dělat. Dle toho, co se dozvěděla, se ještě čekalo na poslední účastnice soutěže, což ji ze dvakrát nepotěšilo. Po tomhle zjištění totiž dospěla k závěru, že mohla ještě nějaký čas zůstat doma a soustředit se na studium, které svou účastí v soutěži značně zanedbá a bude mít co dohánět. Studium pro ni bylo ostatně poněkud důležitější, než se jako hloupá husička nakrucovat před princem, který mohl mít už od začátku vládou vybranou vítězku. Na svůj věk měla již přesně dané priority a ani v nejmenším netoužila po tom, aby si na ni lidé u televize ukazovali a debatovali o tom, jak hloupou to husičku vybrali tentokrát. Pověst pro ni znamenala hodně a ani v nejmenším nehodlala dopustit, aby bylo jméno Wilson pohaněno. Právě kvůli tomu příliš nevycházela z pokoje a ani se s nikým moc neseznamovala.
Dnes to už ale nemohla déle vydržet, zvlášť když se udělalo tak hezky. Oblékla na sebe hnědý kabát, pod kterým měla obyčejnou bílou košili a modrými kalhotami a vydala se do města, aby prozkoumala architekturu, lidi a hlavně, aby si užila prchavého slunečního svitu. I kvůli tomu zamířila do parku, kde sice byl znát lidský zásah do terénu, ale bylo to mnohem lepší, než by byla normální ulice. Posadila se na lavičku u jezírka a zadumaně pozorovala vodní hladinu před sebou. Chyběl jí domov a hlavně rodiče, kteří měli jako vždy moc práce, takže z večerních telefonátů se staly jen strohé SMS zprávy, pokud vůbec. Přesto své rodiče milovala a nedopustila by, aby o nich řekl někdo něco zlého.

Seděl na turka pod stromem a pil svoje zelené matcha latte... ano, ano, moc se snažil nebýt nějaký zasraný hippík ale zrovna teď mu to moc nešlo, k čemuž přispívalo i to, že své dlouhé vlasy měl projednou zase rozpuštěné a v batůžku zaujatě hledal alespoň jednu gumičku, ať si může udělat drdůlek, jako správná 15-ti letá holčina, protože to byl přesně účes, který všechny tuctovky nosily. Byl si přece tak jistý, že si gumičku dával na ruku, ale na jeho zápěstí nebylo nic než náramek pletený z bavlnek a posměvačná prázdnota. A chlupy. Narozdíl od těch 15-ti letých dívek. Ale na tom nezáleží. možná by měl o gumičku poprosit nějaké parkumilné děvče co bude procházet. Nějaké s dlouhými vlasy nejlépe - jak mazané. Zavřel tedy zase batoh, vstal ze svého sluncem a pylem nasáklého klišé místa a stoupl i k cestičce aby místo hippíka spíše připomínal úchyláka co tu čeká na holky. Jak ironické.

Bylo zde nádherné počasí a o dost teplejší, než počasí na severu Likely odkud sem Alice přicestovala. Byla už v mírném stresu, zvláštně když už selekce měla pomalu začít. Neměla ani chuť se na tu přehlídku panen se malovat vzbuzovalo to v ní docela dost pochybností. /Urcitě si bude celá Illea říkat, co jsme to za z malovanou cuchtu a že moje máma je prostitutka a.. Kdoví? Lidi jsou v tyhle zemí fakt povrchní. Je mi líto i těch ostatních děvčat./ Alice ještě nevěděla, s kým že to vlastně soupeří a to ji adresovalo ještě o trochu víc. Rozhodla se nechat ležet své starosti na pokoji a vydat se alespoň do blízkého kousku přírody. Teplejší počasí jí konečně dovolilo vytáhnou šortky, vysoké do pasu a k tomu nadkolenky. Vybrala si volnější tričko černé barvy s obrázkem nějaké random anime postavy, která byla podle Alice přinejmenším kawaii. Přes sebe hodila jarní černou parku a s plátěnou přes rameno si vyšla ven. Sluníčko svítili a tak černé kočičí brýle byli nutností. Nesnášela sluneční svit v očích. Její kopytkové boty dělali jistý krok i ve štěrkové cestě, která se minula parkem. Ihned si všimla podivného kluka, stojícího uprostřed cesty. /Alespoň je svůj. Snad mi nebude prodávat nějaké drogy/
Byla zamýšlená a tak její jistý krok upadl do nejistoty a jeden větší kamínek způsobil to, že nejen krok, ale i samotná Alice upadla. Vydala ze sebe vyjeknutí a skončila zadkem na zemi. Její černé oblečení dostalo béžový nádech štěrku a z tašky se jí vykutálela láhev vody. Naštěstí plátěná taška drží pevně ostatní věci, mnohem lepší než ty hranaté 'krávy' co nosí některé její vrstevnice. Deník, pouzdro ani skicák nebyl prozrazen a hlavně kosmetická taštička s kočičími oušky a mandlová tyčinka.

Nadále svůj pohled upírala na hladinu průzračné vody, než se v její blízkosti ozvalo nepříjemné heknutí. Zmateně otočila hlavu směrem, z kterého se onen pazvuk ozval. /Neublížila si?/ Napadlo ji okamžitě a pomalu vstala. Dobré vychování jí nedovolilo, aby taktně upírala zrak jinam, když si nebyla jista, jestli se dívce něco nestalo. Zvlášť když dívka spadla kousek od ní. Při chůzi ale nespěchala. Dle pádu to odhadovala nehůře na vyvrtlý kotník, zlomeninu vyloučila hned v počátku dle polohy, ve které dívka ležela. Při cestě k ní měla i možnost si dívku řádně prohlédnout. Její vzled ji fascinoval. Ač se to přes její strohé a neosobní vystupování dle pravidel nemuselo zdát, měla ráda nevšední vzhled ostatních lidí. Mohla tak osoby sledovat, zkoumat a odhadovat jací jsou. Rébus, které nikdy neměl jednoduché řešení. Na této dívce ji nejvíce ale zaujala tvář, která podle ní byla překrásná , obzvlášť ta ozdoba v nose. /Bílá pleť jako Sněhurka./ Sebrala láhev ze země a přistoupila k neznámé dívce. Zatím si fotografie ostatních účastnic nijak neprohlížela, nebylo to ještě důležité a nehodlala si způsobovat žádný velký stres z komplexu méněcennosti, takže Alici nemohla ani poznat. Jsi v pořádku?

Pomalu se začala zvedat ze země a oprašovat nános prachu a pár kamínků že své bundy, šortek a hlavně z bot a podkolenek. Nečekala, že by k ní vůbec někdo přišel a jal se toho jí pomoci, obzvláště, když si to k ní kráčela slečna. Sympatická slečna s krátkými vlasy, ještě kratšími, než měla sama Alice. /Je půvabná. Roztomilá/ z tváře si vysunula sluneční brýle na hlavu, aby si viděli do tváře. Každopádně dívka nevypadala tuctově a tak oněmí Alice měla dobré mínění už od prvního pohledu. Navíc to nebyla blondýna s tváří modelky a tak o to víc byla sympatická. Lehce se na ní usmála, téměř až nervózně a vzala si od ní zpět láhev, kterou jí přinesla. "Díky moc. Eh. Jsem v pořádku. Nemusíš si dělat starost."vzala láhev a strčila ji zpět do plátěné tašky. Pak se pohledem vrátila k roztomilé dívce. "Tohle se moc nestává. Treda, jakože někdo to pomůže, když spadneš, venku, v parku a tak.. Heh." Alice byla z její přítomnosti trochu nervózní. Obzvláště, když přišla dívka za ní a ne ona k ní. To by Alice působila trochu více sebevědomě.

"Dobrá, jsem ráda, že jsi v pořádku." Rozhodla se jí tykat. Nevypadala o moc starší, než byla sama Eve. Mlčky na dívku zírala, kterak se ze sebe snaží dostat srozumitelné věty. Přišlo jí to zvláštní. Dle jejího vzhledu usuzovala, že nebude mít problém s mluveným projevem. /Stále nová a nová překvapení./ "Lidé nejsou obykle moc ochotni pomoci, to je pravda. Nevěděla, jak dál rozvíjet konverzaci. Tohle patřilo k jedněm z jejích slabostí. /Mám něco říct? Řekne něco ona?/ Koukala na ni s mírně pootevřenými rty, tak jak to dělala vždy když si nebyla jistá odpovědí. Dnes je ale skutečně hezky na vycházku." Neurčitě pohla pažemi. Nejraději by se vrátila zpět na své místo na lavičce, ale nyní to již bylo nevhodné.

Sakra, ta otaku-nešika sebou hodila o zem dost blízko místu, kde stál, takže vy na to měl zareagovat. Zamračeně předstírat, že poslouchá zpěv ptáčků a šumění listů ve větru asi nepomůže. Bože, ať udělá cokoliv bude to jenom trapné a wtf. Nejlepší možnost je asi začít křičet, mávat rukama a utéct.... hmm, lákavé, ale bohužel, na něco takového byl příliš normální a tak si v duchu povzdechl a se soucitným výrazem udělal dva kroky, které ho dělily od ležící mrtvolky a její ochotné zvedačky. A ty dva kroky mu daly dobu na to, aby vymyslel něco lepšího než kecičky typu: 'Jsi v pořádku... bla bla bla, bleble ble.' Slečno chytáte zajíce? Zadkem? Aha, super, tohle bude určitě dávat smysl. Nejradši by sám sebe plácnul do čela, nebo majznul židlí po hlavě. Mohl by natáčet videovlogy o tom jak udělat skvělý první dojem nebo něco. Ale už to řekl, nedalo se nic dělat, tak se aspoň usmál. Jeho roztomilý úsměv přece všechno zachrání!

Dej se dohromady, říkala sama sobě. Přeci je dívka o něco obyčejnější, než samotná Alice, ale tím, že se jí tak ujala působila na sebevědomým dojmem. Nikdy nebyla moc na to, že by se seznámila sama s cizincem, ale její americká povaha, více, než japonská ji dovolila prohodit pár slov."Máte tady mnohem lepší počasí, než v Likely." pověděla aniž by myslela na to, že by prozradila svou účast v selekci. Dívka si stejně tak mohla myslet, že je tady na prázdninách. "Těším se už na léto..." chtěla ještě říct, že nesnáší zimu, ale nestihla to. Ozval se ten podivín, co držel v ruce kávu s příchutí jejího oblíbeného čaje, dezertu a nápoje. Obhlédla se po něm. Tak z toho už tolik nervózní nebyla."A-hoj?" tu větu nepochopila, ale chytila se slova králík. "Králíky nechytám. Hehe. Ale kdyby tu nějaký byl nejspíš bych ho začala pronásledovat i v těchto botech" náznakem zvedla nohu a jemně se zasmála. Najednou toužila dozvědět se jméno té holky a koneckonců i toho divnokluka. "V Japonsku je ostrov králíků. Běhají tam a je jich tam deseti tisíce. A taky liščí vesnička, kde si můžeš pomazlit lišku." začala asi moc mluvit, ale ohlédne zvířat toho měla opravdu, co říct. Jen se po dokončení téhle věty obávala, jestli toho neřekla moc.

Jste z Japonska? zeptal se ihned a upil ze svého eko-skleněného kelímku. Jste Alenka z japonska? Protože, byste se vydala za tím králíkem.... vysvětloval trochu zmateně jak to myslel. ....Protože Alenka v říši divů je jeden z mých nejoblíbenějších příběhů. pochlubil se. Příliš mnoho protože, tohle není vůbec ale vůbec dobrá konverzace. Mluvit lidsky bylo tak těžké, někdy řekl něco moc skvělého úplně sám od sebe, třeba i nějaký VTIP a lidi se smáli, jakože, fakt a občas, třeba teď neuměl mluvit vůbec a doufal, že až se setká s princem tak jeho mozek najede na mód 'Král rozhovorů a flirtování' ale moc velké šance si nedával. Lepší bylo vůbec nemluvit a jenom malovat. To se věci vyjadřovaly lehčeji.

Nestihla ani odpovědět, když si všimla ne příliš důvěryhodně vyhlížejícího muže, nebo spíše kluka, jak si uvědomila.
Přesto si ale dokázala uvědomit, že dívka bude účastnicí Selekce. Neměla však příliš času na to, aby reagovala na toto zjištění. Mladíkovo chování ji totiž nepředstavitelnou měrou vyvádělo z míry. Jeho chování bylo hrubé, nevhodné a o to víc ji šokovalo, když na to dívka vůbec reagovala.
„Myslím, že bude lepší, když půjdu, zdá se, že jsi v pořádku a není tedy důvod, abych tu více byla."
Slabě se usmála, ale pouze ze zdvořilosti a otočila se na patě. Pomalu zamířila zpět ke své lavičce. Na kluka se ani neobtěžovala promluvit, zdál se jí být příliš hloupoučký.

Zakroutila hlavu na jeho otázku ohledně toho, jestli pochází z Japonska. "Nene. Já odtamtud nepocházím, ale... Můj táta je odtamtud." použila přítomny čas, jen proto, aby se nikdo dal na otce nevyptával. I po sedmi letech jí toto téma tátovi smrti nebylo příjemné. Alespoň před cizími lidmi to zmiňovat nechtěla. "Alenka je tvoje oblíbená knížka?" zeptala se udiveně, ale okamžitě mu odpověděla. Právě po Alence dostala svoje jméno. Byl to oblíbený příběh její mámy i jejího táty a ona na tom nebyla jinak. "Já... Teda. Tohle je moje oblíbená knížka taky. A králíky mám ráda, ale kočky víc" divný kluk se začal vybarvovat, jako sympatický mladík, i když pořád trochu pitomec. Alice si přitáhla tašku více k tělu. Vzpomněla si na skicák, co měla uvnitř. /Tak dneska asi kreslit už nebudu/ pomyslela si, ne však zklamaně, kreslit si může i na pokoji. Zamrkala, když dívka zmínila, že už půjde. "Ale... Ech. Dobře, ale jak se vlastně jmenuješ?" zavolala za ní ještě, než upálen zmizela. Nechtěla tu stát sama s ním. "Moment" podívala se na kluka, ta jeho káva docela voněla, ale určitě v ní bylo mléko, takže ji chuť přešla. Vydala se tedy za dívkou, s ním nebo bez něj, bylo to na něm.

Uuuuuh, zcela zjevně to bylo strašné. Nejradši by se někde zavřel dovnitř a nevycházel dokud by svět neskončil v plamenech. Unaveně si sedl na lavičku. Brrr lidi.

Překvapeně se ohlédla. Nečekala, že by se za ní dívka rozešla. Přeci jen si s chlapcem rozuměla a ona sama s ní prohodila jen pár hloupých vět o počasí. Kousla se do rtu. „Jmenuji se Eve Wilson a ty?" natáhla k ní ruku a posléze se posadila zpět na lavičku. „Klidně nadále zůstaň s oním, s onou osobou. Nic tě nenutí tu se mnou setrvat. Moc nevěděla, o čem si povídat, jaké nadhodit téma. Popravdě se jí ani nechtělo o ničem mluvit, natož něco vymýšlet. Proto jen hleděla na hladinu vody. Posléze však přeci jen nadhodila nové téma. „Takže ty se účastníš selekce. Neptala se, jen to konstatovala.

"Ach. Krásné jméno. Já se jemnuji Alice, Alice Ewing.S přátelským úsměvem si potřásla s dívčinou dlaní a usadila se vedle ní na lavičku, aby si obě byly rovny, i když už si obě v podstatě rovny byly. Obě v pubertě, krátký vlasy. Jen dívka se nezdála, že by chtěla nějak víc s Alice mluvit a brzy si domyslela proč. Možná si myslím špatně, ale je to kvůli tomu, co právě řekla? Alice se ohlédla za klukem, samotný sám se usadil na lavičku a je i tvář vypadala, že jej Alice něčím urazila s var Eve vypadala, že ji zase Alice obtěžuje. Vůbec už tu nechtěla být. Trapas, Alice! Kuso! Měla by ses raději ztratit. Měla bys být více, jako táta. Klidnější. Pokazila jsi to těmi králíky. Nikoho to nezajímá, ani liščí ostrov
"Prosím? Jak jsi to poznala?" zeptala se překvapeně a možná trochu vystrašeně, když to Eve zmínila. Nervózně si vzala pramen vlasů do dlaně a jakoby si s ním chtěla zakrýt tvář. Už o tobě jistě všichni vědí. Proč já nevím o těch dalších? Asi protože mám už týden strach se podívat na Instagram. zatím to bylo v pořádku, ale až se ukáže v médiích bude si muset vypnout upozornění, nejspíš všechny holky ze selekce si jej budou muset vypnout.
"Účastním se jí, ale..." pochybovala, jestli jí uvěří, že si tento osud nevybrala sama. Větu nedokázala dokončit, jelikož nevěděla, co Evě říct. Zase nastal ten den, kdy má problém dát dohromady souvislou větu. Doufala, že ten den nebude mít až poprvé potká prince, a to ji ani nezajímal, jen nechtěla před někým takovým vypadat hloupě.

Zaznamenala její nejistotu a nebyla si jistá, čím to vzniklo. Tím jak na ni reagovala? Ano, to se zdálo nejpravděpodobnější důvod. Kousla se do rtu. Trvalo, než lidé pochopili, že se takto Eve chová normálně. Nikdy neměla ráda, když kolem ní lidé brečeli, nebo jinak až příliš moc projevovaly emoce viz její spolužačky, které se denodenně objímaly a pusinkovaly. Znechucovalo ji to. Zvlášť když to předváděli na veřejnosti. "Taky se účastním, nemusíš mít tedy strach o nic víc než o své vítězství, o čemž stejně pochybuji, že bych tě moc ohrozila. Zdá se mi, že naše možnosti a přednosti jsou v rovnováze." Jemně se usmála. Bylo to od ní vstřícné gesto, při žemž doufala, že si Alice uvědomí. "Co za tím říkáš na město? Mně už docela chybí můj domov a to jsem zde jen týden ani ne. Jinak jsem z Dakoty." Upřesnila a konečně se na ni otočila celým obličejem.

Rozhodla se vyvrátit její tvrzení o tom, že by ji ohrozila. Zakroutila hlavou s úsměvem až jí vlasy létaly okolo hlavy. Ani ne před týdnem byla u kadeřnice a má zatím čerstvě ostříhané konečky. Sama by tam nešla, ale maminka si přála, aby vypadala upraveně. "Ty se nemusíš bát ohrožení. Hádám, že půjdu první, asi budu moc výstřední... Hum. Ale když už mě vybrali. Asi jsem musela něčím zaujmout. Možná tím, aby měli koho hanit média. Ty se nebojíš toho, co o tobě řeknou v televizi?" možná hloupá otázka, každý by se bál, ale některé dívky jsou si sami sebe vědomé až moc. Kdyby si Alice o sobě myslela něco víc, přeci by se tolik nemalovala. "Já pocházím z Likely, ze severu. Ale zatím si tot ary užívám, hlavně kvůli tomu počasí. Vlastně nemám už moc důvod to mít doma ráda. Heh." nostalgicky se usmála. S její mámou to bylo fakt příšerné. Chovala se na ostatní jako panička a povyšovala se. A ještě hroší to s ní bylo od doby, co si našla toho nového přítele, Jeffa. "V Dakotě musí být taky ještě docela chladno, co? Chudák ta holka z White." Alice v Eve rivalku neviděla. Neviděla ji ani v jedné z těch holek, které ještě nepoznala. Raději si konečně chtěla udělat přátelé. Nepřátel a lidí, co ji přehlíželi pro její minulost a původ bylo už dost.

"Nebojím se, jak jsem řekla, zdají se mi naše stavy vyrovnané," opravila ji s nonšalancí v hlase. Se zalíbením sledovala podle ní krásné vlasy. Sama by tak tmavou barvu nezvolila, ale ke Sněhurce, jakou byla tato dívka jí to sedělo. "Nemyslím, že vypadneš jako první, máš hezký obličej, postavu a jsi i zajímavá. Jistě prince zaujmeš." Nad její otázkou musela déle přemýšlet. "Ano, bojím se. Nechci, aby kvůli mně hanili jméno rodiny." /Proto se musím snažit, být co nejlepší./ Neptala se jí, proč to nemá doma ráda. Nebyly si ještě dostatečně blízké, aby se takto svěřovaly. "Ano, v Dakotě je ještě zima, takže jsem za slunce ráda. I když nejraději mám dny těsně po dešti. Vše krásně voní. Byla jsi někdy v lese po dešti? Je to nádhera."

Alice si tedy o sobě rozhodně nemyslela, že by měla hezkou postavu, až tak hezkou. Neměla ráda svoje prsa. Nebyla úplně veliká, ale oproti svým vrstevnicím měla teda větší prsa. Raději to nadále neokomentovala a její slova jen odbyla úsměvem. "To chápu. Kvůli pozornosti si jsou lidé schopni vymyslet cokoliv. Ale mám spíš strach, co můžou napsat o mě. Achjo." Alice si povzdychla, velmi okatě. Tenhle pocit ohledně selekce dala Evě dobre najevo. Navíc, když měli ty pocity podobné. Nějak ji nepřekvapilo, že má Evě ráda déšť. Vypadala, že to k ní sedí. A musela s ní souhlasit. Vůni po dešti milovala a ono slovo, které značí tento úkaz si chtěla dokonce i vytetovat. "Bože, miluju tu vůni země po dešti. Petrichor. Je jedno z mých oblíbených slov. Hm.." Alice se na chvíli odmlčela a poté vstala z lavičky. "Eve, ještě se uvidíme. Vrátím se zpět na svůj pokoj. Půjdeš taky nebo..?" zeptala se nedokončenou otázkou, kterou měla rozkošná Eve doplnit.

Její obavy se jí zdály zcestné. Zbytečné podceňování sebesama neměla ráda. Pokud by si to srovnala v hlavě, jistě by pochopila, že se nemá čeho bát.
Po její nabídce na chvíli zaváhala, než kývla hlavou. „Ano, půjdu, už je stejně nejvyšší čas." vstala, uhladila si kabát a pomalým krokem se vydala zpět ke svému dočasnému bydlišti. Při zpáteční cestě už toho moc nenamluvila. Přítomnost dívky i slunce jí stačila k tomu, aby se cítila spokojena.

Sophia sa na výlet do parku tešila. Dlho rozmýšľala nad tým, čo si oblečie no nakoniec si zvolila dlhé čierne nohavice a bielu blúzku. Cítila sa v tom pohodlne. Svoje ohnivé vlasy si nechala voľne spadať na plecia, preto jej občas prameň pristal v tvári. Pousmiala sa. Keď boli pri parku, vystúpila z auta, ktoré ju tam odviezlo a vykročila po ceste. Chcela sa trochu poobzerať. Jej pozornosti neuniklo, že má svojho strážcu. Najprv sa ho snažila ignorovať, ale jeho prítomnosť ju iritovala. Nepotrebujem chrániť. Postarám sa o seba sama! Pomyslela si, ale radšej si kusla do jazyka, aby nevyslovila svoju myšlienku nahlas. Ešte nikto ju nikdy nestrážil. Snažila sa prijať ako fakt, že ako účastníčka selekcie musí byť ako pod dozorom, tak aj chránená, ale bolo to zložité. Nadýchla sa čerstvého vzduchu a široko usmiala. V parku som trávila neskutočne veľa času. Síce vyzerá trochu inak ako ten náš... no je to skvelé miesto na prechádzky aj hodiny sebaobrany. Keďže sa nemal s kým zhovárať, ponorila sa do svojich myšlienok a pozerala sa po rastlinstve aj ľuďoch, ktorých by mohla osloviť.

Brunetka dnešním dnem nebyla ve své kůži. V noci nemohla spát a tak byla hodně unavená. Ani neměla moc náladu někam chodit, ale jelikož se na tuto akci celý týden těšila, tak přeci jen vstala z postele. Outfit si vybrala sama a i když její komorné protestovali proti kočičím ouškům, které si našla, nedala si říct a nechala si je. Chtěla být originální a hlavně svá. A tyto šílené věcičky k ní prostě patřili. Cestou k autu si opakovala, jak se musí usmívat a jak nesmí nikdo poznat, jak je unavená. Byl to její styl a nehodlala se ho vzdát. Cestou mlčela a sledovala cestu skrze tmavé sklo auta. Usmívala se nad všemi lidmi, kteří se procházeli po chodnících. Jakmile vystoupila z auta, musela poskočit a tiše zatleskat. Tady je to tak pěkné vydechla. Musela se přeci chovat alespoň trochu normálně, aby si o ní nemysleli, že se zbláznila. Rozešla se si to tu prohlédnout, přičemž se pořád ohlížela za strážcem, který ji byl v patách. Jen klid, je to pro tvoje bezpečí.. pomyslila si podrážděně, protože ji opravdu štvalo, jak za ní chodil. Nakonec se ale s ne moc výřečným strážcem dala do řeči, což jej bylo přeci jen trochu příjemnější, protože už neměla pocit, že ji někdo sleduje, ale že jen někdo jde s ní.

Rozlúči sa so svojou komornou a vytratí sa zo svojej izby. Pár chvíľ. Dokonca mala chvíľočka, čo jej trvá dostať sa k autám, ktoré ju majú doviesť do parku. Vôbec nie hodina ako v lodickach. Usmeje sa na svoje topánky, aj keď to zjavne vyzerá divne, je šťastná. Ma na nohách tie najpohodlnejšie topánky, ako existuju a ona kvôli tomu nemôže nevykúzliť úsmev. Pozdraví šoféra a sadne do jedného z aut, ignorujúc do ktorého si vlastne sada. Jej pohľad zaujme interiér autá, ktorý vyzerá naozaj krásne. Nadšene sa diva na tie pohodlne sedačky, do ktorých by sa snáď aj presťahovala. Áno. Úplne smrtelne vážne. Cestou do parku je nalepená na okne a necháva slnečné lúče hladiť svoju tvar pričom jej z tvare nemizne nadšený úsmev. Nadherny slnečný deň. Chvála Bohu, že neleje. Sprevádzajú ju jej myšlienky, ktorými zamestnáva svoju myseľ aspoň dovtedy, dokedy nedôjdu na miesto. Keď zastavia presunie svoj pohľad na dvere autá. Natiahne sa po kľučke, čo je ale márne, keďže jej dvere otvorí šofér. Pokrčí nos, keďže si ešte stále úplne nezvykla na to, že sa tu o ňu starajú naozaj ako o princeznú. Usmeje sa naňho a poďakuje. Hneď ako vystúpi sa rozhliadně okolo seba len preto, aby vzápätí bola ešte viac nadšená z krásy okolo. Pochmúrne dni tu boli dosť dlho, takze nemohlo byt nič lepšie ako krasny slnečný deň. Podide k dievčatám, ktoré prišli skôr. Rozhodne sa najprv sa rozhliadnuť a potom sa rozhodne, ku komu sa pridá. Zatiaľ všetkých pozdraví.

Na dnešní piknik v parku úplně zapomněla. Vzpomněla si na něj až ve chvíli, kdy se jí komorná pro jistotu zeptala, zda se hodlá překvléknout a upravit, nebo půjde do parku v drdolu, ze kterého vlasy trčí do všech stran a téměř nanalíčená. Rychle si na sebe oblékne šaty, které měla v šatně na vrchu, vlasy si rozčeše a její komorná jí pomůže s rychlím účesem, mezitím co si udělá jemný makeup. Jakmile otevře dveře ze svého pokoje, málem vrazí do strážce, který na ní před pokojem netrpělivě čekal. Moc se omlouvám, já... No, to je jedno. Můžeme jít. Už strážci chtěla začít vyprávět o tom, jak na piknit zapomněla a jak se zvládla během čtvrt hodiny vypravit, ale podle jeho znuděného výrazu poznala, že ho její vyprávění vůbec nezajímá. S jeho doprovodem se dostaví do parku, kde už vidí i ostatní. Dobré odpoledne. Pozdraví s úsměvem a posadí se na deku a začne si prohlížet okolí parku, ve kterém ještě nikdy předtím nebyla.

Sám ještě měl jednání z otcem a nevěděl zda schůzku s dívkami ještě úplně stihne v čas, doufal, že mu to dívky ale odpustí. Jak předpokládal schůze se protáhla. Nakonec rychle přešel do své komnaty kde se převlékl do upnutého trička a kraťasů. Dnes je obzvláště teplo a tak se nechtěl potit v košili či džínách. Nezapomněl si ani poupravit vlasy a vzít si sluneční brýle, které si ihned nasadil. Nasedl do připraveného auta a už se vydal do parku. Nezapomněl se ještě předem stavit v květinářství, protože dívky si zaslouží podle něj pozornost a zároveň i omluvu, že nejde v čas. Nakonec tedy vystoupí z auta a v ruce drží jednu růži pro každou z dívek. Přejde až na místo kde už je rozložená velká deka a okolo i občerstvení. Opodál stojí stráže, kdyby nešlo náhodou všechno podle plánu. Chtěl mít jistotu, že dívky budou v pořádku. Krásný den. Pozdraví všechny hromadně. Omlouvám se, že jsem přišel pozdě. Musel jsem dořešit ještě pár věci ale jako omluvu tu mám červenou růži pro každou z vás. Přejde postupně ke každé dívce. Nejdříve přistoupí k Sophii. Malá pozornost pro vás, Lady Sophie. Přidá jí tak kytku a prohlédne si co zvolila za oděv na dnešek. Tento náhrdelník nevidím na vás poprvé. Má to nějaký význam? Optá se jí ještě na otázku, protože opravdu ho nosila snad ke všem outfitům a tak jej zajímalo zda to má význam, proč stále volí ten jeden a samý. Jako další předstoupí ke Kristin. Krásné ouška, Lady. Vypadáte opravdu roztomile. Pochválí jí, protože musel uznat, že outfit se mu líbil i celkově a hlavně doplňky. Růže pro vás. Předá jí růži s úsměvem a přesune se ke Chloe. Jako každý den jenom záříte dokonce mnohem více než dnešní slunce, Lady Chloe Nevěděl čím to je ale tahle dívka si ho prozatím získávala opravdu hodně. Už teď k ní měl jakousi větší slabost, i když tu měl i k dalším dívkám, které s ním strávili více času. Pro vás, drahá. Předá jí jednu růži a přesune se k další dívce. I pro vás to mám růži, Lady Emilie. Předá jí růži s úsměvem. Víte jak se to říká, nejlepší nakonec. Šeptne k ní a nakonec se vedle ní i posadí. Doufám, že jste spokojené, že jste mohly opustit i hradby paláce a podívat se tak parku v hlavním městě. Více volného vzduchu. Usmál se na ně, sám je rád, že mohl opustit palác a zpříjemnit tak dívkám selekci aby si nepřipadali jako ve vězení.